Mr. The Voice

Sephton

K příležitosti nedávných 70. narozenin George Sephtona, jehož zná pravděpodobně každý fanoušek Reds, ale víc než samotné jméno mu řekne jeho již legendární hlas znějící tribunami Anfieldu při domácích zápasech LFC, jsme pro vás přeložili jeho rozhovor pro portál lfchistory.net.

Redaktor strávil večer s panem Georgem Sephotenem, známějším pod přezdívkou Hlas Anfieldu. Svůj debut si připsal 14. srpna roku 1971 při zápase s Nottingham Forest, ve stejný den jako Kevin Keegan. Pro George je současná sezóna již 45. ročníkem v horkém křesle. Během této doby vynechal pouze šest utkání! Bez jakýchkoliv pochybností se stal legendou. Stal se neodmyslitelnou součástí Anfieldu.

Nicméně starostí pana Sephtona není jen poskytování předzápasových informací fanouškům a hlášení změn skóre. Za sebou má bohatou kariéru. Odhlásil tři evropská finále, veřejně ohlásil ztráty na životech a byl i svědkem tragických události na belgickém stadionu Heysel.

Když jsme si to namířili od vstupu na Main Stand k protější hospůdce Arkless pub, uvědomoval jsem jaké vážností se tento člověk těší. Ochranka, prodavači suvenýrů a ostatní zaměstanci jej zdravili jednoduše “Hi, George.”, když jsme kolem nich procházeli. Během chůze jsem podotkl, že je znám především díky jeho hlasu a při míjení na ulici si většina lidí neuvědomí, o koho jde. George a to pověděl velmi groteskní příhodou: “Je srandovní, že to říkáte. Ne vždy to má své výhody. Pár týdnů zpátky se mne snažila skupinka členů ochranky vyprovodit z hlavní tribuny. Nezbývalo mi nic jiného než říct: “Víte, kdo já jsem?””

Jak se stal George Sephton hlasem Anfieldu?

“Chlápek se jménem Alan Jackson, který dříve pracoval pro jedno radio z Merseyside, nahradil Stuarta Batemana, jež poprvé pustil “You´ll never walk” v říjnu 1963. Nicméně Alan stále pošilhával po práci v rádiu. Nabídka skutečně přišla. Radio Manchester mu nabídlo smlouvu na šest měsíců. Šel si o této příležitosti promluvit s tehdejším ředitelem LFC, Peterem Robinsonem, vysvětloval mu jeho dlouhou přestávku v hlášení na Anfieldu a doporučil mu svého bratra, o kterém tvrdil, že je více než schopný ho nahradit. Nebyl! Neuměl pustit vinylové desky ve správné rychlosti, bojoval s výslovností anglických hráčů, natož cizích! Pamatuji si, jak jednou během zahrávání penalty Tommem Smithem, informoval fanoušky, že nějaké auto způsobuje problémy okolo stadionu.”

“V dubnu 1971 jsem navštívil zápas na Anfieldu a Alanův bratr předvedl nehoráznou hrubku. Řekl jsem své ženě: “Vsadím se, že to dokážu dělat líp než ten chlápek.” a tu noc jsem napsal Peterovi Robinsonovi, aby se věci hnuly kupředu. K mé radosti mi odpověděl s tím, abych přišel na schůzku.”

“V té době se zrovna rekonstruovala Main Stand. Kevin Keegan čekal před stadionem na odpadkovém koši na první setkání s Shanklym. Taky jsem tam čekal, ale na koši o kousek dál. Abych zkrátil tento dlouhý příběh, uvědomil jsem si, že bych mohl tu práci dělat lépe. Neměl jsem žádnou zkušební dobu, nebo cokoliv podobného. Mimochodem další věc co si pamatuji je, že jsem tehdy seděl nahoře v přístavbě Main Stand.”

Sephton1

Kolik zápasu jste vynechal za 45 let v hlasatelském křesle?

“Těžko říct, ale moc ji nebude. Řekl bych šest z pochopitelných důvodů jako svatby, důležité rodinné události a tak dále. Musím říct, že vzhledem k malé absenci, nezůstane má nepřítomnost bez povšimnutí. Mé děti obdrží několik telefonátů od svých kamarádů přítomných na Anfieldu ptající se, zda-li je se mnou vše v pořádku. Mají pocit, že se mi něco špatného stalo, jelikož si jinak nedokáží vysvětlit mou absenci.”

Neslyšet hlas George Sephotona v den zápasu je jako neslyšet hrát “You´ll never walk alone”, něco nemyslitelného.

“Jednou to vypadalo skutečně hrozivě. Pamatuješ na Phila Eastona, DJ liverpoolského radia? Když zemřel v roce 2009, měl soukromý pohřeb a pak za měsíc se k této příležitosti konala vzpomínková akce, po níž následoval večer věnovaný jeho památce v Cavern. Měl jsem pár CD s jeho oblíbenou hudbou. Šli jsme na vzpomínkovou bohoslužbu a z několika důvodů jsem byl bez jídla až do deváté hodiny večer. Byli jsme v Cavern a pamatuji si, jak jsem někomu říkal: “Jdu ven, nadýchat se čerstvého vzduchu.” Z nedostatku jídla se hladina cukru v krvi snížila pod přijatelnou hodnotu. Nade mnou stáli tři lékaři a první z nich usoudil, jelikož jsem byl obézní muž ve středních letech, že to byl infarkt. Tvrdil jsem jim, že jsem v pořádku, ale nebrali mé slova vážně a pro jistotu mě nechali přes noc v ITU Broadgreen na kardiologickém oddělení.”

“Celou cestu jsme jim říkal: “Víte, má žena je sestra, takže vím, co přibližně obnáší infarkt a není to můj případ. Mám pouze hlad.” Můj kamarád, který jel se mnou, pochopitelně zavolal mé ženě a oznámil ji, že se necítím dobře a jedeme sanitkou do nemocnice. Druhý den jsem se vzbudil v šest hodin. Starali se o mne prvotřídně a prohlídka dopadla na výbornou. Pak ke mně přišel doktor a oznámil mi: “Mohu vás potěšit. Vaše srdce je v pořádku.”, na což jsem mu odpověděl: “Já vím. Nyní si můžu dát snídani prosím?””

“Každopádně to nejhorší mělo teprve přijít. Radio City uspořádalo vzpomínkový večer v Cavern pro bývalého zaměstnance Phila Eastona. V brzkých ranních hodinách o víkendu se pak čtenáři mohli dočíst v denním tisku: “Hlasatel na Anfield Road, George Sephton, zkolaboval minulou noc v Cavern a byl převezen do Broadgreen.” a pod tím bylo napsáno: “Naše myšlenky jsou nyní s jeho rodinou.”. Další týden zemřel náhle klubový tajemník, Bryce Morrison, po návratu z losu evropských soutěží. Měl rozloučení v Cathedral. Přišel jsem s mou ženou a během cesty se za námi otočili tři, čtyři stevardi a říkali: “Vy jste mrtvý.”. Zareagoval jsem: “Ne, omlouvám se.””

Pokud člověk působí v klubu dlouhou dobu, dojde v něm k mnoha změnám. Dotkla se vás nějaká osobně?

“Když začal Phil Easton pracovat pro klub v srpnu 2000, nevěděl jsem o tom. Chystal jsem se na začátek nové sezóny a myslel jsem si, že se bude pokračovat v zajetých kolejích. Šel jsem začít pracovat na mé pracoviště, kde jsem našel Phila Eastona se zvukovým technikem. “Co tady děláš?”, odpověděl mi, že se chtěl zeptat na to samé. Terry Smith z Radio City neustále dotíral na Petera Robinsona, aby mne nahradil někým z jeho týmu. Peter to vždy odmítal: “George dělá dobrou práci, odejdi a nech to být.” Když Rick Parry nahradil Petera, dohodl se Smith s Parrym v rámci nově podepsaných dohod mezi klubem a Radio City, že novým hlasatelem na Anfieldu bude právě Phil Easton. Srandovní bylo, že se nikdo neobtěžoval mi to oznámit. Očekávalo se, že mi to řekne Parry, ale nesebral dost odvahy. Jenom mne nahradil. Byl jsem v klidu. Měl jsem nějaké ponětí o právech zaměstnanců a věděl jsem, že takto nemohou postupovat. Nakonec musel klub ustoupit a byla ustanovena další dohoda, že Phil Easton bude mít na starosti všechno dění pode mnou na hřišti, například vyhlašovat týmy. Já jsem měl pokračovat v tom, co jsem měl vždy za úkol a tak se i stalo.”

Pochopitelně jste v průběhu let navázal mnohé přátelství s hráči. Změnili se tyto vztahy, jak utíkal čas?

“Ano, což je smutné, abych byl upřímný. Pokud nyní někdo přestoupí do Liverpoolu, nemají vůbec ponětí, kdo jsem. Vždy jsem dobře vycházel s hráči. S Kennym se oslovujeme křestními jmény. Pár měsíců zpátky jsem byl na dovolené na Tenerife s Philem Nealem. Podle mne byla generace hráčů 80. let speciální. Pokud nad tím přemýšlite, tak většina hráčů se nenarodila v Merseyside, ale usadili se tu a zůstali. Alan Kennedy je jedním z těch, které strašně rád vidím. Když skončil s fotbalem, stejně jako mnoho dalších hráčů přemýšlel, co bude dělat dál. Pomohl jsem mu založit fotbalovou školu. Phil Thompson je dalším z řady fantastických lidí. Neviděl jsem ho už nějaký čas. Když jsem začínal, bylo mu sedmnáct a podepsal nový kontrakt. Sledoval jsem ho po celou jeho kariéru.”

“Michael Robinson je jeden z těch, které velmi obdivuji kvůli jejich nátuře. Michael hrál za Brighton, ale když se dozvěděl, že se o něj zajímá Liverpool. Sbalil si kufry, Cestoval přes Nizozemsko bez agenta. Liverpool byl v té době na předsezonním soustředění a on jednoduše řekl: “Tady jsem, pokud mne chcete podepsat.” Podobným příkladem byl Aldo (John Aldridge). Sdělil mi, že když se střetl na hotelu s Peterem Robinsonem, podepsal smlouvu bez jakýchkoliv dotazů. Znění smlouvy ani nečetl. Chtěl hrát za Liverpool a jediné o co se zajímal, bylo, kde je pero k podepsání všech listin. Chtěl to mít co nejdřív z krku.”

Sephton2

Předpokládám, že nás čeká dlouhá doba než přijde nějaký následovník Stevena Gerrarda, nebo Jamieho Carraghera …

“Ano a současná situace mne vytáčí, kdy tým postrádá Scousera. Než jsem začal pracovat pro klub, trávil jsem čas na The Kop. Moje rodina je silně spjata s Liverpoolem. Můj otec dokonce byl na zkoušce v roce 1923. Pořád lidem vyprávím o mé rodině, které fandí Liverpoolu od počátku 20. století. V podstatě liverpoolský fotbal měl co do činění s náboženskými záležitostmi. Katolíci sympatizovali s Evertonem a protestanti podporovali Liverpool FC. Celé hašteření mezi fotbalovými rivaly obsahovalo utahování si ze sebe, rivalitu a nenávist. Everton se pohyboval v mezích škádlení a soupeření. Veškerá nenávist byla směřována k Manchesteru United.”

“Teď, když je Steven Gerrard a Jamie Carragher pryč, není doslova o kom mluvit. Byl jsem velmi smutný, když odcházel Pepe Reina, protože jsme se brzy stali přáteli. Nicméně to samé nemohu říct o Fernandu Torresovi. Pamatuji si na moment, kdy nás Pepe představil. Pohlédl na mne nedůvěřivě. Stevie byl velmi tichý a rezervovaný chlapík. Avšak s Jamiem máme dosud nejlepší vztahy. Několikrát jsme spolu povečeřeli a uspořádali spolu nějaké akce.”

Potkal jste někdy skvělého Billa Liddella?

“Viděl jsem ho pouze několikrát hrát ke konci jeho kariéry, když jsem začal navštěvovat zápasy Liverpoolu. Byl to idol mého otce. Poprvé jsem ho potkal v roce 1956. Přišel zahájit naši kostelní slavnost. Mladší ročníky si to neuvědomují, ale Billy Liddell byl velikán, na stejné úrovní jako Kenny Dalglish nebo Steven Gerrard a to nejen po stránce fotbalových dovedností, ale také v oddanosti klubu. Často vidím Iana Callaghana nachomýtat se okolo Anfieldu. Nedávno jsem mu řekl, že si pamatuji na jeden den. Muselo to být v roce 1960. Billy Liddell byl stažen ze hry za tehdy mladíčka se jménem Ian Callaghan. Dav zuřil. Nicméně Shanks měl jako vždy správný odhad, protože Ian přidal ještě přes 800 dalších zápasů.”

Sephton3

Zmínil jste, že jste zažil éru Billa Shanklyho. Potkal jste se s ním někdy?

“Ano, několikrát. Já vždy říkám, že jediná věc co mne mrzí je, že Shanks nešel do politiky. Jistě by naše země byla v lepším stavu než v jakém se nachází nyní. Museli jste s ním mluvil, abyste dokázali rozpoznat velikost jeho charizma. Pamatuji si na jeden moment. Bylo to v roce 1972 nebo 1973. Leeds byl na čele tabulky, ale my jsme je mohli předskočit. Huddersfield Town byl naopak na opačném konci. V ten samý večer, kdy se tyto dva celky potkaly ve vzájemném střetnutí, se odehrával mládežnický zápas na Anfieldu. Peter Robinson telefonoval v průběhu prvního poločasu a sdělil mi, že Huddersfield porazil Leeds. Velké nadšení. Ke konci druhé půle se opět Peter Robinson informoval o stavu. Leeds vyhrával 2:1, takže jsme v duchu férovosti obeznámili fanoušky i s tímto výsledkem. Po zápase jsem sešel do útrob stadionu a dívka na recepci se na mne podívala a řekla: “Utíkej. Jde po tobě Shanks.”. Zřejmě jak jsem dal na vědomí výsledky Leedsu řval: “Kde je. Já ho roztrhnu. Zničil atmosféru!”. O tři dny později se konal náš zápas na Anfieldu a kdo byl první člověk, na kterého jsem narazil? Shanks! Jednoduše ke mně přišel, potřásl mi rukou a řekl: “Dobré ráno, synu.”. Řekl jsem to Peteru Robinsonovi a ten mne uklidnil: “Nedělej si z toho starosti. Je prostě takový. Stejně jak se rychle rozčílí, tak zchladne.”. Odpověděl jsem: “Kéž by jsi mi to řekl před tím než jsem se celé tři dny trápil.””

“Pamatuji si také, že Shanks se mnou letěl na finále Evropského poháru v roce 1981. Hohn Peel, DJ, mi řekl, že to byly jeho nejlepší chvíle v životě, když odnesl Shanksovy zavazadla do hotelu. Při návratu se na mne snesla vlna kritiky z úst mé ženy, když uviděla, že si Shanks nese svou vlastní tašku. Celou cestu domů mi vyčítala, že jsem mu měl odnést jeho tašku. Dále si vzpomínám, že Shanks byl usazen čtyři řady za mnou na sedadle vyhrazeném jen pro něj. Lidé nastoupili na palubu, spatřili místa vedle Shankse. Každý se zdráhal sednout si vedle něj, jako když se čert bojí kříže.”

Sephton4

Pracoval jste pro UEFU během tří finálových večerů Evropského poháru.

“To souhlasí. Paříž 81, Řím 84 a Heysel 85. Hledali jsme s kamarádem způsob, jak se dostat na finále Evropského poháru v Paříži. Skončilo to tak, že mi volal Peter Robinson, který mi sdělil, že má UEFA zájem, abych přijel a pracoval pro ně. Když hrál Leeds s Bayernem ve finále v roce 1975, byl to absolutní blázinec. Z toho důvodu někdo ve vedení FIFA usoudil, že povědomý hlas z mikrofonu by mohl uklidnit dav v případě potíží. Vydal jsem se do Francie a bylo mi řečeno Peterem Robinsonem, že až tam budu, francouzská fotbalová asociace se o mne postará. Každopádně se nikdo neobjevil, i když jsem tam byl v den zápasu. Když byl večer už na spadnutí, začal jsem si dělat starosti, jelikož už jsem tam měl být.”

“Jeden ze zástupců sponzora utkání, KP Nuts, odjížděl do Parku princů ze stejného hotelu jako já, takže ochotně mi nabídl svezení. Myslel jsem si, že když přijedu na stadion, vše by mělo být v pořádku, ale opět nebylo. Necelou hodinu jsem strávil vysvětlováním, kdo jsem a co tam pohledávám. Ochranka na mne dokonce vytáhla zbraň a požádala mne, abych odešel. Naštěstí jsem zahlédl jednoho z liverpoolských ředitelů vcházejícího do útrob stadionu. Oslovil jsem, ho, aby poslal Petera Robinsona ke vstupu, abych se dostal na stadion, jelikož nebylo jiné východisko. Peter obvolal příslušné činovníky francouzské FA a obdržel jsem přístup do všech zón, takže mne konečně pustili na stadion.”

“Když jsem přijel do Říma o tři roky později, volal mi Peter před zápasem. Informoval mne z důvodů předchozích nesnází v Paříži. Odpoledne v den zápasu pro mne mělo přijet taxi, které mne odvezlo do týmového hotelu v Římě. Na Olympijský stadion jsem pak cestoval spolu s hráči týmovým autobusem. Z mého pohledu jako fanouška Liverpoolu to bylo vymyšleno brilantně. Sen se pro mne stával skutečností. Vše do té doby proběhlo v pořádku. Následoval jsem tým do šaten. Všichni hráči vybalili své věci a odešli prozkoumat hrací plochu. Mne si odchytli zástupci UEFA, kteří mne požádali, abych jim předložil svůj průkaz, jež jsem neměl! Snažil jsem se jim vysvětlit, že před třemi lety jsem řešil podobný problém. Bylo to jen plýtvání časem. Odešli ven. Myslel jsem si, že si jdou potvrdit mé vysvětlení. V ten moment prošel kolem mne Tom Saunders, jeden ze Shanklyho mužů. Řekl jsem mu, co mne potkalo. Tom mi věnoval jeden z jeho volných lístků na utkání a řekl mi: “Pokud se tě rozhodnou vyprovodit, aspoň uvidíš utkání.” Pak přišel chlápek z UEFA a nebyl sám. Spolu s ním přišel policista, který na mne mířil pistolí a pokřikoval: “Ven, ven, ven!” Neuvěřitelné se stalo skutečností. Podruhé za tři roky v době konání finále Evropského poháru jsem se ocitl před stadionem bez možnosti dostat se dovnitř a provázet utkání svým hlasem. Naštěstí jsem znovu narazil na zástupce sponzora. Nakonec mi vyměnil jeden z jeho lístků s přístupem do všech zákoutí stadionu za lístek Toma Saunderse. Byl jsem uvnitř.”

Sephton5

“Pak jsme jeli v roce 1985 na Heysel. Tentokrát vše proběhlo podle plánu. Vlastně ke mně byl přiřazen člověk, který na mne dával pozor. Opět se mi naskytla skvělá možnost cestovat týmovým autobusem. Mé místo se nacházelo v rohu sektoru Juventusu. Viděl jsem, jak všichni tito italští fanoušci s černými a bílými pruhy zakrývající si tváře ničí bariéry a házejí cihly s láhvemi. Začal jsem pociťovat menší obavy, jelikož vše se odehrávalo pode mnou. Po proběhlé pohromě a zhroucení zdi jsem dostal zprávu od UEFA, abych informoval diváky, že výkop utkání byl odložen, zatímco bude probíhat jednání zástupců UEFA. Po chvíli se přišel na mne a mého kolegu z Turína podívat člověk z UEFA. Rozhodli se pokračovat a odehrát utkání, ale pokud kdokoliv vběhne na hřiště, utkání bude stornováno. Mým úkolem bylo oznámit to skrz reproduktory anglické části hlediště. Řekl jsem: “Nebuďte naivní.” a on mi odpověděl: “Co máte na mysli?”. Odpověděl jsem: “Pokud to udělám, pak co se hned stane, jakmile někdo vstřelí branku? Někdo vběhne na hrací plochu.”. Viděl jsem to dříve během utkání Manchesteru United s Bury. Bury dalo branku a půlka Manchesteru byla na hřišti. Delegát začínal být rozladěný. Opět jsem to odmítl a řekl jsem: “Vím, že tam leží mrtví lidé a pokud to provedu, pak budete mít na svých rukou opravdovou krev.”

“Tento muž pak předvedl podobné představení jako jeho kolega o rok dříve. Odešel a přišel s policistou, který na mne mířil zbraní. Při tom říkal: “Prostě to udělate, jak jsem vám řekl!”. Podíval jsem se na strážníka, pak na jeho pistoli a odpověděl: “Ne.”.V tu chvíli se objevili kapitáni obou mužstev, Phil Neal a Gaetano Scirea. Řekl jsem Philovi, co po mně chtěli. Ihned po delegátovi vystartoval. Kapitáni šli do hlasatelny místo mne a pokusili se uklidnit celou situaci. Když jsem se vrátil zpět na své místo, fanoušci Juventusu uslyšeli anglický hlas a znenadání začali házet flašky a cihly mým směrem. Lidé si nepamatují, že Heysel byl původně stadionem pro atletické účely. Myslím si, že Seb Coe tam překonal světový rekord na trati 800 metrů. Já jsem z toho pekla vypadl za 15 vteřin v roce 1985.”

“Po závěrečném hvizdu jsem šel řešit, jak se dostanu do autobusu mířícího na letiště. Byla to neskutečné chvíle, když jsme se dostali na odbavení a pak do letadla. Uvnitř letadla byla hlava na hlavě. Lidé stáli v uličkách a seděli na zemi v přední části paluby. Někdo se pokoušel udělat si pořádek, zda-li jsou tam všichni, kdo mají být a kdo naopak ne, avšak bylo to nemožné. Muselo tam být okolo třiceti lidí, co tam neměli co dělat. Umíte si představit, že by se něco takového stalo dnes? Potom nás přišel pilot informovat, že mu bylo uděleno povolení k odletu a navrhl, že bychom ho měli využít. Zaznělo burácivé “Ano” a my jsme vzlétli, což byl také konec finále Evropského poháru roku 1985, kterého jsem se tolik obával.”

Sephton6

Setkával jste se častokrát s nejúspěšnějším manažerem liverpoolské historie, panem Bobem Paisleym?

“Abych byl upřímný, tak jsem neměl moc příležitostí s ním pracovat. Párkrát jsem jej vezl na večeři. Byl to velmi tichý chlapík. Musím říct, že byl absolutně neoblomný. Nechtěl manažerské místo. Navždy si budu pamatovat, jak jsem šel s mým kamarádem na přátelské utkání s Blackburnem v červenci 1971, což bylo těsně předtím než jsem začal pracovat pro klub. Stali jsme v zadní části Paddocku (pozn. spodní část Main Stand) opírajíce se o zeď. Bob Paisley a Bill Shanky seděli před námi. Konverzace mezi nimi byla nesmírně zvláštní. Nejpodivnější věc co jsem kdy zažil. Probíhala zhruba takto po celých 90 minut: “Errrr, Bob”, “Oohhhh, Bill”. Pamatuji si, že jsem se sám sebe ptal: “Je to diskuze o taktice, nebo co jiného by to sakra mohlo být?”.

Přesuňme se ke Kennymu Dalglishovi ...

“Jak už jsem zmínil dříve, s Kennym se oslovujeme křestními jmény, někdy mu dokonce řeknu Ken. Vždy si budu pamatovat, když jsem měl 65. narozeniny. Šli jsme na večeři s mou ženou, dcerou, zetěm a vnoučkem. Najednou z ničeho nic začal můj telefon vyzvánět, jelikož mi přicházely zprávy stylu: “Není to úžasné, co o tobě řekl Kenny v televizi.”. Ihned jsem odložil večeři, rozhodnut dostat se domů. Stalo se to v době, kdy byl Kenny podruhé manažerem LFC a natáčel týdenní rozhovor s Claire Rouke pro LFCTV. Její poslední otázka byla: “George Sephton dnes slaví 65. narozeniny. Chtěl byste mu něco vzkázat?”. Odpověděl: “George je součástí historie a tradice klubu. Byla by to citelnější rána, kdyby odešel on než já”. Díval jsem se na to na mém počítači, zavolal jsem svou ženu a řekl jí: “Dívej se, pak mne vezmi ven a zastřel mne. Nic lepšího se mi už stát nemůže.”

Rok 2001 byl skvělý pro fanoušky Liverpoolu. Vyhrát 5 trofejí za tak krátkou dobu ...

“Nikdy nezapomenu na finále Poháru UEFA v Dortmundu. Znovu jsem pracoval pro UEFA na pozici hlasatele. Mimochodem, když hra mířila do prodloužení, tak platilo pravidlo zlatého gólu, tudíž bylo mým úkolem informovat návštěvníky, že tým, jež nyní vstřelí branku, vyhrává zápas. Po vyhlášení jsem se nemohl vrátit zpět na mé místo, jelikož policejní dozor blokoval vším, čím disponoval, přístupu k mé sedačce, takže jsem musel stát za sektorem vyhrazeným pro hráče a realizační tým. No, doslova mé tělo splývalo se zdí oddělující tento prostor, když jsem netrpělivě čekal na rozhodující gól. Přede mnou byl Phil Thompson, nalevo od něj klubový doktor a po jeho pravici Gérard Houllier. Podíval jsem se na Gérarda a jeho tvář. Měla šedý odstín, nikoliv bílý. Nevypadal dobře. Někomu jsem řekl: “Pokud si někdo nepospíší a nevstřelí gól, pak buď já, nebo Gérard bude potřebovat pomoc klubového doktora.”. Naštěstí Gary Mac skóroval a bylo po všem. Gerárd si klub vážně oblíbil. Teprve nedávno jsem zjistil, že se zúčastnil zápasu jako fanoušek na The Kop, když jsem pracoval. Gérard byl skvělý manažer a v Liverpoolu odvedl dobrou práci. Nicméně ke konci jsem cítil, že ztratil trochu ze svého umu, jelikož v té době nebyl zdravotně zcela v pořádku.”

Sephton7

Rafa Benitez se ke klubu připojil v roce 2004 a v průběhu následující sezóny jsme byli opět korunováni jako vítězi Ligy mistrů.

“Rafa měl srdce vždy na správném místě. Rozuměl klubové historii a věděl jakou roli hrají fanoušci. Dělal svou práci. Nicméně našlo se pár věcí, které na něj vrhaly stíny pochybnosti. Pokoušel se o Garetha Barryho až do fáze, kdy odešel Xabi Alonso. Nikdy nebudu schopen se přes to dostat. Také jsem nesouhlasil s jeho postupem v záležitosti Michaela Owena, který se chtěl vrátit z Realu Madrid do Liverpoolu. Musím potvrdit to, co o něm nedávno prohlásil Steven Gerarrd. Neměl dobrý přístup k hráčům. Chval se spíše jako “toto je moje práce a ty se starej o tu svoji”.

Po odchodu Rafy usedl na trenérský stolec Roy Hodgson, který se stal jedním z nejhorších, pokud ne nejhorším manažerem v liverpoolské historii.

“Roy Hodgson byl chybou. Omlouvám se, chlape! Nicméně když přijdete na Anfield a začnete tlachat o svém dobrém kamarádovi siru Alexi, pak jste skončil dříve než jste vůbec začal. Mnoho lidí využívá klišé, když někdo přijde na Anfield, že se do toho musí dostat. Musí pochopit klub. Rafa pochopil, Kenny byl jeho součástí, ale Roy se s klubem nikdy neztotožnil.”

Co očekáváte od budoucnosti?

“Chci jen pokračovat v započaté práci, jakdlouho to jen půjde. Toto je můj milovaný klub. Skutečnost, že lidé jako vy mají zájem se mnou mluvit, mi dává sílu vydržet. Vstupuji na Anfield předním vchodem místo toho, abych si vystál frontu. To mluví samo za sebe. Mou jedinou nadějí je, že je chci vidět ještě jednou vyhrát titul, předtím než vkročím na nebeský Anfield.”

Zdroj: LFChistory.net

Bleskové zprávy

Rohrbeck rozšíří Kloppův tým

Po té co loni odešel z realizačního týmu hlavní fyzioterapeut Chris Morgans, zaujal jeho míto kolega z Akademie Andy Reshaw. Nyní na tuto pozici přichází Christopher Rohrbeck, který předtím 14 let pracoval u týmu Mohuče. Jürgen Klopp tak pokračuje v přestavbě svého realizačního týmu, která začala už minulé léto.

Brewster na U17 stříbrný

Rhian Brewster si z Mistrovství Evropy do 17 let přivezl stříbrnou medaili, když odehrál celé finále proti Španělsku. Utkání dospělo až do penalt, kde právě Brewster neproměnil jednu z nich, po kterých se radovalo mužstvo z Pyrenejí.

Markovič se hlásil v Melwoodu

Lazar Markovič ukončil své hostování v Hullu o něco dříve kvůli zranění kotníku, které jej vyřadilo ze hry do konce sezóny. 

Coutinho pojede do Melbourne

Coutinho byl povolán do národního týmu, který v červnu odehraje přípravné zápasy s Argentínou a Australií, jež se odehrají na stadionu v Melbourne. Firmino nebyl povolán z důvodu současného zdravotního stavu. 

Phillips končí v LFC

S Liverpoolem se na konci sezóny rozloučí Adam Phillips, který v roce 2014 odjel s prvním týmem na turné do USA. Poslední sezónu jej ale trápila zranění. Stejně jako Phillipsovi vyprší na konci sezóny smlouva, která nebude prodloužena, i Jordanu Williamsovi, Bradu Gartonovi a Jaku Brimmerovi.

web